Ačkoli jsme jako zakládající člen České speleologické společnoti měli již řadu zkušeností, nedostávalo se nám tak, jako mnoha spolkům, financí. Nemohli jsme se spolehnout na žádný velký podnik, že nám občas něco poskytne, ale bádací plány jsme měli velké. Nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po brigádách a část činnosti postupně zprofesionalizovat. Že to nebylo jednoduché, nemusím nikomu, kdo se do podobných aktivit vrhnul, vykládat. Tady je jedna z mnoha příhod začátků naší "vysoce odborné" profesionální činnosti.

Je sychravo a mírně pod nulou. Mokrý písek s úlomky cihel promísený se smradlavým obsahem historické josefovské kanalizace pomalu přimrzá k holinkám a tvoří těžké bakule. Na "véesce" se pomalu začíná kupit solidní hromada hoven. Smráká se a cikáni pomalu začínají proudit do hospody. "To bych nikdy nerobil" ohrnují nos nad naší činností ". "A co bys asi tak dělal ty vole" říká Jirka pro jistotu polohlasem a spouští kýbl do šachty. Práce na povrchu není namáhavá, ale je u ní zima. V podzemí je to horší. Mnoho desítek let nečištěné stoky mají místy až 40 cm nánosu. Výška klenutých cihlových stok je 160-170 cm, což je asi to nejhorší, co vůbec může být. Na instalaci kolejniček to ještě nedá a ježdění kolečkem je úmorná dřina. Mírně přihrblá záda a uhnutá hlava je cítit již po hodině práce. K nejbližší šachtě to je místy až 100 m a to se z člověka v tom smrádku a teplu jen leje.

Opět na mě vychází řada vystřídat. Vylézám ze zapařeného kanálu do nevlídného večera k rumpálu. Odháním partu cikánské drobotiny, která si pro zábavu nechá zatékat splašky z korby náklaďáku do rukávů a zaujímám pozici u kliky. Čekat na signál, patnáct otáček nahoru, odepnout kýbl, pár kroků po korbě, vysypat, pár kroků zpět, zapnout kýbl, spustit dolů. Opět čekat na signál. Opravdu nenáročná duševní práce. V hlavě se mi honí různé myšlenky, proč vlastně tohle děláme.

Už před mnoha lety jsme se zajímali mimo jeskyně i o opomíjené historické podzemí měst. Nejrozsáhlejší a pro nás nejbližší městské podzemí bylo v Jaroměři - Josefově. Po změně radních nedalo moc přesvědčování, že se s pevnostní kanalizací v Josefově musí začít něco dělat, jinak se začnou propadat ulice a narušovat základy budov. jejich vyčištění a jediné, co mě povznášelo nad práci u kliky, byla myšlenka, že po odstranění desetiletých nánosů písku, cihel, hadrů, větví a kalů se pustíme do podrobného průzkumu a dokumentace, a že uplatním své speleologické zkušenosti a vysokoškolské vzdělání geologa.

Na rohu ulice se objevuje dědeček s vnoučkem a pozorují naši činnost. Šlapajíc ve fekáliích ve mně opět hlodá pochybnost, zda toho mám jako doktor přírodních věd zapotřebí. Vnouček se vyptává a dědeček rozvíjí přednášku o podzemí Josefova. Mé sebevědomí na chvíli stoupá, protože děda evidentně povídá bludy, které se během věků staly "lidovou pravdou" a my dnes víme o tom, co je pod městem více než starousedlící. Dvojice se zastavuje těsně u rumpálu a dědeček dokončí přednášku: ".... a když se nebudeš dobře učit, budeš muset dělat tuhle smradlavou práci".

Radko Tásler, ZO 5-02, Speleo Albeřice