Snad hodinu jsme se škrábali přes balvany podél stěn rozsáhlé chodby a ne a ne vystopovat průvan. Tunel se stáčel doleva a končil obrovským závalem. Vzduch se tady ani nepohnul. Citelné proudění jsme cítili asi padesát metrů před koncem chodby na vrcholu suťového kuželu. Bylo to trochu nepochopitelné, ale na to jsme si tady už zvykli. Spousty věcí se v naší novozélandské Bohemii vymykaly běžným speleologickým zvyklostem. Dneska to chceme zkusit naposled a pak to necháme asi plavat. Je spousta jiné práce, průvan vem čert. Prohlížíme každý metr oslizlé skalní stěny nad suťovým kuželem a nikde ani náznak otvoru, zavalené chodby či komínu. Ale průvan musí odněkud vanout.

Už jsem začal sestupovat zpět chodbou, když si Petr všimnul tří trhlin uspořádaných do trojúhelníku. Byly snad jen 5 mm široké, lehce přehlédnutelné a průvan vycházel z nich. Trojúhelník vypadal poněkud nepřirozeně. Petr se skalního výřezu jen zlehka dotknul a celý blok se mírně pohnul. Trojúhelníkový balvan volně klouzal po vrstvičce jílu ve spodní trhlině tvořící základnu podivného útvaru. To nejpodivnější však teprve mělo přijít. Petr zabral ještě víc a vápencový blok odtlačil tak daleko, že bylo možné prolézt.

Protahujeme se do mohutné chodby téměř dokonale kruhovitého průřezu mizící někam do tmy. Konečně po pár dnech zase objev, a stojí za to. Chladný průvan vane do tváře a je jasné, že chodba bude pokračovat asi hodně daleko. Zvolna kráčíme po kamenitém dně a snažíme se délku alespoň odhadovat. S mapovacím nádobíčkem se sem vrátíme až zítra.

Asi po sto metrech se zcela náhle objevuje krápníková výzdoba. Nejsou to běžné tvary, ale aragonitové pokrouceniny a různá navzájem se prorůstající vlákna. Oslnivě bílé útvary pokrývají strop až kam oko dohlédne. Podobné krápníky známe z dolních partií Bohemie, ale na těchto se nám zdá něco odlišného. Nemůžeme však přijít na to, co se nám na nich nezdá.

Vybaluji z transportního vaku stativ a rozkládám fotografické potřeby. Petrovi vrážím do ruky blesky a vysvětluji, odkud bude nasvětlovat. Už jsem se málem dostal do fotografické eufórie, když mě při pohledu skrz hledáček na krápníky něco zarazilo. Všechna aragonitová vlákna i masivnější heliktity jsou navzájem propletená v pravých, nebo alespoň ostrých úhlech bez jakéhokoliv náznaku zaoblení. Navíc po odpálení blesku zelenkavě světélkují!

"Vždyť oni nesvětélkují, oni přímo září!" nadšeně volá Petr. Zhášíme karbidky a opět pálíme blesky. Jeskyni zaplavuje zelenkavé světlo takové intenzity, že se v něm jasně rozeznáváme. Trvá to několik minut, než se vše ponoří opět do úplné tmy. Zděšeně na sebe civíme neschopni slova. Nejprve ten zvláštní přístup do chodby, potom zalomené krápníky a teď tohle záření. Zmocňuje se nás podivný pocit, jakoby něco nebylo v pořádku. Nahlas potírám myšlenku hlodající kdesi v každém z nás. "Vypadá to jako umělý výtvor, ale je to blbost. Fakt je, že jsem o něčem podobném nečetl ani neslyšel." Jsme unavení a zmatek v mysli připisuji na vrub dlouhému pobytu pod zemí a vyčerpání. Zítra na to půjdeme s čistou hlavou a nebudou nás napadat takové nesmysly. Beru ještě pár vzorků krápníků a chystáme se na cestu zpět.

Radko Tásler, ZO 5-02, Speleo Albeřice