Ložisko Obří důl je řazeno do skupiny polymetalických skarnů. Jsou zde dvě větší a jedno menší ložiskové těleso, která jsou označována jako Helenská, Gustavská a Václavská čočka. Mimo těchto rudních čoček se zde vyskytují ještě drobná tělesa, na kterých v minulosti probíhaly prospekční práce a nevylučujeme ani drobnou těžbu.

Ložisková tělesa mají komplikovaný válcovitý až čočkovitý tvar upadající strmě do hloubky s převažujícím starším sulfidickým zrudněním a mladším scheelitovým zrudněním. Mladší zrudnění bylo dosud prokázáno pouze na Helenské čočce, která je přímo na kontaktu s granitem.

Horninově jsou čočky tvořeny převážně skarnem a erlánem, ale jsou přítomné rohovce, amfibolity a relikty svorů. Čočky lemuje těleso krysatických vápenců až krystalických vápenatých dolomitů. Karbonáty jsou místy zavrásněné v tenkých polohách i uvnitř ložiskových těles. Ložisko je obklopeno převážně svory, rulami a rohovci, na severu se přimyká krkonošsko - jizerský pluton. Vlastní ložiskové čočky nejsou porušeny výraznými zlomy, pouze mezi Helenskou a Gustavskou čočkou je výrazný zlom směru zhruba SV - JZ. Krastalické vápence jsou na tomto zlomu zkrasovělé do forem nepravidelně úzkých kanálů silně vedoucí vodu, ale jsou tu i labilní dutiny o velikosti několika metrů.

Sulfidické zrudnění s převahou pyrhotinu, arzenopyritu a chalkopyritu se vyskytuje v impregnacích, drobných žilkách a především ve shlucích. Je přítomno především v erlánech, skarnech, amfibolitech a v menší míře je v poslední době nalézáno i v kvarcitech a svorech. Nevydobyté shluky masivních sulfidických rud s různým vzájemně proměnlivým obsahem především pyrhotinu a arzenopyritu a podružným obsahem chalkopyritu jsou v historických dobývkách na několika místech dochovány o objemu až 0,25 m3. Masivní shluky chalkopyritu dosud byly nalezeny pouze o menším objemu, ale je téměř jisté, že musely existovat i shluky o objemu stejném jako shluky pyrhotinu a arzenopyritu.

Těžily se především shluky masivní sulfidické rudy. Horniny s drobným vtroušením rudy a drobnými žilkami byly ponechány nedotčené a ve stěnách dobývek jsou patrné. Četné balvany pyrhotinu byly ponechány přímo v důlních dílech a svědčí o prvním třídění přímo v podzemí. K druhému třídění docházelo na povrchu (např. v takzvané Erzscheide Kaue nalézající se nedaleko od ústí štoly Barbora), což dokládá množství pyrhotinu přímo na odvalech nebo na jejich okrajích a též archivní záznamy k Riesenhainské huti z 19. století.

Podle různých obtížně ověřitelných zpráv je dolování v Obřím dole staré. První stručná zpráva je z roku 1511 je o hornících, kteří přišli do Obřího dolu kutat po neúspěchu v Trutnově. Který důl otevřeli a jaký byl rozsah těžby, pokud byl vůbec nějaký, nevíme. V první polovině 16. století těžil Kryštof Gendorf z Korutan v okolí Vrchlabí (Lánov, Herlíkovice) především železné rudy a v Černém Dole zlato. Občas je udávána jeho aktivita i v Obřím dole. To je trochu v rozporu se zprávou z roku 1534, kdy žádá těžařstvo sedmnácti podnikatelů o dvanáctileté privilegium těžby v Obřím dole. Ke svolení těžby zřejmě nedošlo v důsledku nepříznivého vyjádření nejvyššího mincmistra Kryštofa Gendorfa, který zastával funkci horního hejtmana. Důvodem zamítavého vyjádření mohl být strach z konkurence jeho vlastním dolům.

Zájem v té době byl v Obřím dole především o arzenopyrit a o chalkopyrit. Nelze vyloučit ani příležitostnou těžbu stříbra, která je zmiňovaná v roce 1548, ale zatím ji nelze historicky ani geologicky doložit. V těchto dobách chodili do Obřího dolu a celých Krkonoš hledači drahých kamenů, za které byl v té době počítán i křišťál a fluorit, a těch byl v Obřím dole dostatek. Tady asi vznikaly různé pověsti a pohádky o pokladech ukrytých v podzemí a o tom, kolik lidí v Krkonoších zbohatlo.

Na mapě důlního měřiče a kutnohorského rytce mincovních razidel Jiříka z Řásné (domnělá Hütelova mapa) pravděpodobně z roku 1569 je znázorněno několik báňských objektů, ale jaký byl rozsah těžby, nelze z mapy vyčíst ani nelze důlní díla lokalizovat. Důlní podnikatel a prospektor Hanse Seyfert nalezl v roce 1569 mocné polohy měděných rud a rud olova. Opět jsou uváděny i rudy stříbrné. Z roku 1568 pochází i první zakreslení boudy, která sloužila především k údržbě hornického nářadí. Zda to bylo v místě pozdější boudy Kovárna, která byla postavena někdy po roce 1828, nebo na Rudníku, kde se dá stará těžba v terénu doložit, nevíme.

V šedesátých letech 17. století financuje provoz dolů majitel Maršovska Jakub de Waggi a po jeho smrti začátkem 18. století zde doluje další majitel panství Berthold Vilém Valdštejn. Doly však vykazují špatnou prosperitu, informací z těchto století je poměrně málo a nejsou zcela spolehlivé. S největší pravděpodobností byly těženy měděné a arzenové rudy. Spolehlivě lze doložit především těžbu chalkopyritu, který se zpracovával přímo namístě a v terénu lze nalézt lechy - "měděné kamínky". Pec se však bohužel zatím nalézt nepodařilo.

Do Obřího dolu je některými historiky situována i těžba železných rud. Větší množství magnetitu bylo však nalezeno pouze v Zeleném dole a na rozhraní Růžového a Obřího dolu. V závěru Obřího dolu se sice magnetit mineralogicky vykytuje, ale těžitelné množství prokázáno nebylo. Ani jiné rudy železa, z kterých by se dal kov bezproblémově získat, se v ložiskovém množství v Obřím dole nevyskytují.

Dobývání v důlním díle Kovárna je úzce spjato s hutí v Peci pod Sněžkou, která se rozkládala napříč Bukovým údolím mezi Úpou a příkrým pravobřežním svahem v místech, kde je dnes vjezd na parkoviště U kapličky.

V roce 1828 vznikla společnost, tvořená skupinou nákladníků, z nichž největšími většinovými nákladníky a práv na provozování hornické činnosti byli obchodník Friedrich Winkler z Landeshutu ve Slezsku a druhým pak Gustav Heinrich Ruffer z Vratislavi. Ten se v roce 1836 stal hlavním nákladníkem a v letech 1855/1856 jediným vlastníkem společnosti a k ní patřících důlních měr.

S těžbou v souboru důlních děl Heinrich, Gustav, Barbora, Prokop a Mezipatro, který dnes nazýváme Kovárnou, se začalo těžit asi okolo roku 1813, i když nemůžeme zcela vyloučit, že na Gustavské čočce nějaké malé zcela bezvýznamné dílo bylo. Největší prosperita hutí byla mezi však zhruba mezi lety 1828 až 1868, kdy huť vyprodukovala 1 250 368 kg arzeniku a 39 200 kg surové mědi. V těchto letech byla v Čechách jedinou hutí, která produkovala jak surovou měď, tak arzenik a měla tedy v tomto období v Čechách monopolní postavení.

Nejvýznamnější zdrojem rud pro huť byla Gustavská čočka s Kovárnou, ale při postupném slábnutí ložiska do hloubky se hlavní těžba v posledních letech činnosti huti přesouvala do Horní Malé Úpy (Žacléřské body, Smrčí), kde společnost vlastnila též několik důlních měr. Těžba probíhala i v několika důlních dílech v Rudníku na Helenské čočce, ale rozsah dolů je zde ve srovnání s Kovárnou neporovnatelně menší.

Z geologického hlediska je důležitý ojedinělý údaj z roku 1847, kdy zde v květnu až červenci byly těženy olověné rudy. Bylo to podle archivních údajů pouze několik tun, ale přesně v kterém místě Kovárny se nacházely, bohužel nevíme. Dokládá to však, že v 17. a 18. století zde skutečně tyto rudy mohly být příležitostně dobývány.

Důlní dílo Kovárna, jehož největší dobývky jdou dnes zpřístupněny, je v podstatě rozsáhlá strmě ukloněná vydobytá dutina s mnoha tvarově nepravidelnými komorovými dobývkami sledujícími zrudnění. V dobývkých jsou časté skalní pilíře a celíky. Síla stropu a stěn mezi dobývkami je velmi variabilní a místy dosahuje pouhých 30 až 40 centimetrů.

Největší vytěženou komoru nazýváme dobývkou U tří mostů podle tří dokonale dochovaných vodorovných skalních celíků. Pohled na ně je umocněn z výšky 6 m ze skalní římsy zvané Galerie - torza staré průzkumné chodby. Výškový rozsah komory je pro návštěvníky pozorovatelný asi tak 10 metrů, ale ve skutečnosti je okolo dvaceti metrů.

V hloubce 24 metrů do dobývek ústí první dědičná štola Barbora ražená v letech 1827 až 1831 a kterou dnes vstupují do podzemí návštěvníci. Na Mezipatro, které bylo vyraženo v letech 1952 až 1955 a na několika místech protíná staré dobývky, je důl hluboký zhruba 50 metrů. Až sem sestupuje návštěvnická trasa, která je vedena po nerezových žebřících s ochrannými koši a kličkuje hlavními částmi dobývek.

V několika komorách je možné pozorovat dovrchní dobývání, ale celkově je celý důl ražen sestupkově. V dole jsou zachovány staré průzkumné chodby a chodby pro přípravu těžby o délkách několika metrů a ve stěnách dobývek relikty těchto chodeb (převážně čelby).

Některá hloubení pod úrovní vyústění štoly Barbora do dobývek Kovárny jsou vyplněna vodou. Vzhledem k jejich výškovému rozložení a umístění vždy v nejtěsnější blízkosti větší dobývky lze usuzovat, že některé hloubení mohla sloužit po jejich opuštění jako žumpíky pro zachycování a čerpání vody na povrch ještě před vyražením dědičné štoly Prokop.

Dílo bylo hloubeno a raženo bez výdřevy. Pouze v horních partiích jámy Heinrich byla hráň a šikmo budované dřevěné stojky. Tyto výdřeva zde byla pravděpodobně umístěna až po sestřelení několika pilířů v posledních letech těžby. V dole byly na mnoha místech zachovány různě velké dřevěné povaly se zbytky rumpálů, jednostupé žebříky vytesané z klád a most přes dobývku. Bohužel dřevěná výstroj byla ve velmi špatném stavu a vyjma několika míst musela být při zpřístupňování odstraněna.

Trhací práce v 19. století probíhaly za pomocí střelného prachu. Vývrty průměrů 20 až 22 milimetrů a délky do 40 centimetrů byly vrtány ručně jednoduchými dlátovými vrtáky a ve stěnách dobývek je jsou jejich relikty zachovány v ohromné množství včetně několika selhávek. Hloubkové pokračování Kovárny pod Mezipatro bylo na třech místech přerušeno novodobým horizontem průzkumných prací z let 1952-1959 a ve dvou případech zasypáno. Jediné dochované původní pokračování a současné propojení Mezipatra s původní dědičnou štolou Prokop je strmou úpadní chodbou využitou při průzkumných pracích jako sypného oddílu s lezným oddílem.

Mezipatro v hloubce cca 50 metrů má klasický lichoběžníkovitý profil zhruba 3,25 metrů čtverečních a jsou zde zanechány důlní koleje, točny, vozík, zbytky vzduchotechniky a řada různého nářadí a drobné techniky. Je tu možné vidět i původní označení zásekových vzorků z doby geologického průzkumu. Na Mezipatře návštěvnická trasa končí a návrat je stejnou trasou do štoly Barbora a na povrch.

Dědičná štola Prokop byla ražena v letech 1835 až 1844, ale při průzkumných báňských pracích v letech 1952 až 1959 byla přeražena na klasický lichoběžníkový profil. Pouze na několika místech ve stropě a dovrchním komíně se zachovala stará ražba. Těžba v 19. st. pokračovala ještě několik metrů pod úroveň této dědičné štoly, ale toto hloubení bylo při báňských pracích ve 20. století zasypáno. Celková délka dosud zmapovaných prostor Kovárny vyražených v letech hlavní prosperity těžby v 19. století je přes 400 metrů a hloubka dosahuje zhruba 80 metrů.

V letech 1952 až 1959 probíhaly v závěru Obřího dolu rozsáhlé báňské práce na ověření zásob cínové a měděné rudy a bylo ověřováno i mladší wolframové zrudnění (scheelit). Celkem bylo při průzkumných pracích vyraženo přes 7 km důlních děl. Celkový vypočtený obsah wolframu byl 100 kt a dále bylo vypočteno 856_kt měděné rudy (o kovnatosti 0,41-0,43 % Cu, 0,19-0,49 % Sn a_21,4-22,46 % S. Na ložisku nebyl nikdy stanoven dobývácí prostor a ložisko bylo vyřazeno ze státní bilance zásob.

V průzkumných dílech byla ponechána veškerá technika včetně těžního zařízení a klece na slepé jámě. Pouze důlní lokomotiva byla odvezena. Jednotlivá ústí štol a komínů byla zazděna, zakryta rošty nebo zastřelena. Štola Prokop byla bohužel zastřelena v celé své části vedené ve zvětralinách, tj. v délce více než 90 metrů. V současné době se pracuje na jejím vyzmáhání.

Tento text je byl původně určený pro knihu: Zelenka J., Živor R. 2019: Hornické památky České republiky. – 659 stran. Academia. Kniha sice vyšla, ale text byl publikován pod autorstvím pana J. Zelenky, tedy ukraden.

Radko Tásler, ZO 5-02, Speleo Albeřice