logo

 Česká speleologická společnost


  základní organizace 5-02 Albeřice

 O NÁS
   ÚVOD
   KONTAKTY
   PROFESIONÁLNÍ ČINNOST
   POVZBUZENÍ OD DĚDEČKA
   LEDOVÉ ŠÍLENSTVÍ
   UŽITEČNĚ STRÁVENÁ SOBOTA
   SVÍTÍCÍ KRÁPNÍKY
   OWENSKÁ ZÁHADA

 OBŘÍ DŮL-GEOLOGICKÁ
 EXPOZICE KOVÁRNA

   TURISTICKÝ PROVOZ
   ZÁKLADNÍ INFORMACE
   ZAHÁJENÍ PROJEKTU
   FILMY

 ALBEŘICKÁ JESKYNĚ
   FILMY

 CELNÍ JESKYNĚ
   ZÁKLADNÍ INFORMACE

 MEDVĚDÍ JESKYNĚ
   ZÁKLADNÍ INFORMACE

 HISTORICKÉ FOTOGRAFIE
   SPELEOSETKÁNÍ 1986

 PUBLIKAČNÍ ČINNOST
   SEZNAM PUBLIKACÍ
   ODBORNÉ ČLÁNKY





































































































































  DŮLNÍ DÍLO KOVÁRNA V OBŘÍM DOLE

Ložisko Obří důl je řazeno do skupiny polymetalických skarnů. Jsou zde dvě větší a jedno menší ložiskové těleso, která jsou označována jako Helenská, Gustavská a Václavská čočka. Mimo těchto rudních čoček se zde vyskytují ještě drobná tělesa, na kterých v minulosti probíhaly prospekční práce a nevylučujeme ani drobnou těžbu.

Zpřístupněná trasa je vedena nejhezčími partiemi dobývek. Na fotografii je traverz po nerezových roštech nad volnou hloubkou.  - Kliknutím zvětšíte.

Ložisková tělesa mají komplikovaný válcovitý až čočkovitý tvar upadající strmě do hloubky s převažujícím starším sulfidickým zrudněním a mladším scheelitovým zrudněním. Mladší zrudnění bylo dosud prokázáno pouze na Helenské čočce, která je přímo na kontaktu s granitem.

Horninově jsou čočky tvořeny převážně skarnem a erlánem, ale jsou přítomné rohovce, amfibolity a relikty svorů. Čočky lemuje těleso krysatických vápenců až krystalických vápenatých dolomitů. Karbonáty jsou místy zavrásněné v tenkých polohách i uvnitř ložiskových těles. Ložisko je obklopeno převážně svory, rulami a rohovci, na severu se přimyká krkonošsko - jizerský pluton. Vlastní ložiskové čočky nejsou porušeny výraznými zlomy, pouze mezi Helenskou a Gustavskou čočkou je výrazný zlom směru zhruba SV - JZ. Krastalické vápence jsou na tomto zlomu zkrasovělé do forem nepravidelně úzkých kanálů silně vedoucí vodu, ale jsou tu i labilní dutiny o velikosti několika metrů.

Sulfidické zrudnění s převahou pyrhotinu, arzenopyritu a chalkopyritu se vyskytuje v impregnacích, drobných žilkách a především ve shlucích. Je přítomno především v erlánech, skarnech, amfibolitech a v menší míře je v poslední době nalézáno i v kvarcitech a svorech. Nevydobyté shluky masivních sulfidických rud s různým vzájemně proměnlivým obsahem především pyrhotinu a arzenopyritu a podružným obsahem chalkopyritu jsou v historických dobývkách na několika místech dochovány o objemu až 0,25 m3. Masivní shluky chalkopyritu dosud byly nalezeny pouze o menším objemu, ale je téměř jisté, že musely existovat i shluky o objemu stejném jako shluky pyrhotinu a arzenopyritu.

Těžily se především shluky masivní sulfidické rudy. Horniny s drobným vtroušením rudy a drobnými žilkami byly ponechány nedotčené a ve stěnách dobývek jsou patrné. Četné balvany pyrhotinu byly ponechány přímo v důlních dílech a svědčí o prvním třídění přímo v podzemí. K druhému třídění docházelo na povrchu (např. v takzvané Erzscheide Kaue nalézající se nedaleko od ústí štoly Barbora), což dokládá množství pyrhotinu přímo na odvalech nebo na jejich okrajích a též archivní záznamy k Riesenhainské huti z 19. století.

Podle různých obtížně ověřitelných zpráv je dolování v Obřím dole staré. První stručná zpráva je z roku 1511 je o hornících, kteří přišli do Obřího dolu kutat po neúspěchu v Trutnově. Který důl otevřeli a jaký byl rozsah těžby, pokud byl vůbec nějaký, nevíme. V první polovině 16. století těžil Kryštof Gendorf z Korutan v okolí Vrchlabí (Lánov, Herlíkovice) především železné rudy a v Černém Dole zlato. Občas je udávána jeho aktivita i v Obřím dole. To je trochu v rozporu se zprávou z roku 1534, kdy žádá těžařstvo sedmnácti podnikatelů o dvanáctileté privilegium těžby v Obřím dole. Ke svolení těžby zřejmě nedošlo v důsledku nepříznivého vyjádření nejvyššího mincmistra Kryštofa Gendorfa, který zastával funkci horního hejtmana. Důvodem zamítavého vyjádření mohl být strach z konkurence jeho vlastním dolům.

Zájem v té době byl v Obřím dole především o arzenopyrit a o chalkopyrit. Nelze vyloučit ani příležitostnou těžbu stříbra, která je zmiňovaná v roce 1548, ale zatím ji nelze historicky ani geologicky doložit. V těchto dobách chodili do Obřího dolu a celých Krkonoš hledači drahých kamenů, za které byl v té době počítán i křišťál a fluorit, a těch byl v Obřím dole dostatek. Tady asi vznikaly různé pověsti a pohádky o pokladech ukrytých v podzemí a o tom, kolik lidí v Krkonoších zbohatlo.

Na mapě důlního měřiče a kutnohorského rytce mincovních razidel Jiříka z Řásné (domnělá Hütelova mapa) pravděpodobně z roku 1569 je znázorněno několik báňských objektů, ale jaký byl rozsah těžby, nelze z mapy vyčíst ani nelze důlní díla lokalizovat. Důlní podnikatel a prospektor Hanse Seyfert nalezl v roce 1569 mocné polohy měděných rud a rud olova. Opět jsou uváděny i rudy stříbrné. Z roku 1568 pochází i první zakreslení boudy, která sloužila především k údržbě hornického nářadí. Zda to bylo v místě pozdější boudy Kovárna, která byla postavena někdy po roce 1828, nebo na Rudníku, kde se dá stará těžba v terénu doložit, nevíme.

V šedesátých letech 17. století financuje provoz dolů majitel Maršovska Jakub de Waggi a po jeho smrti začátkem 18. století zde doluje další majitel panství Berthold Vilém Valdštejn. Doly však vykazují špatnou prosperitu, informací z těchto století je poměrně málo a nejsou zcela spolehlivé. S největší pravděpodobností byly těženy měděné a arzenové rudy. Spolehlivě lze doložit především těžbu chalkopyritu, který se zpracovával přímo namístě a v terénu lze nalézt lechy - "měděné kamínky". Pec se však bohužel zatím nalézt nepodařilo.

Do Obřího dolu je některými historiky situována i těžba železných rud. Větší množství magnetitu bylo však nalezeno pouze v Zeleném dole a na rozhraní Růžového a Obřího dolu. V závěru Obřího dolu se sice magnetit mineralogicky vykytuje, ale těžitelné množství prokázáno nebylo. Ani jiné rudy železa, z kterých by se dal kov bezproblémově získat, se v ložiskovém množství v Obřím dole nevyskytují.

Dobývání v důlním díle Kovárna je úzce spjato s hutí v Peci pod Sněžkou, která se rozkládala napříč Bukovým údolím mezi Úpou a příkrým pravobřežním svahem v místech, kde je dnes vjezd na parkoviště U kapličky.

V roce 1828 vznikla společnost, tvořená skupinou nákladníků, z nichž největšími většinovými nákladníky a práv na provozování hornické činnosti byli obchodník Friedrich Winkler z Landeshutu ve Slezsku a druhým pak Gustav Heinrich Ruffer z Vratislavi. Ten se v roce 1836 stal hlavním nákladníkem a v letech 1855/1856 jediným vlastníkem společnosti a k ní patřících důlních měr.

S těžbou v souboru důlních děl Heinrich, Gustav, Barbora, Prokop a Mezipatro, který dnes nazýváme Kovárnou, se začalo těžit asi okolo roku 1813, i když nemůžeme zcela vyloučit, že na Gustavské čočce nějaké malé zcela bezvýznamné dílo bylo. Největší prosperita hutí byla mezi však zhruba mezi lety 1828 až 1868, kdy huť vyprodukovala 1 250 368 kg arzeniku a 39 200 kg surové mědi. V těchto letech byla v Čechách jedinou hutí, která produkovala jak surovou měď, tak arzenik a měla tedy v tomto období v Čechách monopolní postavení.

Nejvýznamnější zdrojem rud pro huť byla Gustavská čočka s Kovárnou, ale při postupném slábnutí ložiska do hloubky se hlavní těžba v posledních letech činnosti huti přesouvala do Horní Malé Úpy (Žacléřské body, Smrčí), kde společnost vlastnila též několik důlních měr. Těžba probíhala i v několika důlních dílech v Rudníku na Helenské čočce, ale rozsah dolů je zde ve srovnání s Kovárnou neporovnatelně menší.

Z geologického hlediska je důležitý ojedinělý údaj z roku 1847, kdy zde v květnu až červenci byly těženy olověné rudy. Bylo to podle archivních údajů pouze několik tun, ale přesně v kterém místě Kovárny se nacházely, bohužel nevíme. Dokládá to však, že v 17. a 18. století zde skutečně tyto rudy mohly být příležitostně dobývány.

Důlní dílo Kovárna, jehož největší dobývky jdou dnes zpřístupněny, je v podstatě rozsáhlá strmě ukloněná vydobytá dutina s mnoha tvarově nepravidelnými komorovými dobývkami sledujícími zrudnění. V dobývkých jsou časté skalní pilíře a celíky. Síla stropu a stěn mezi dobývkami je velmi variabilní a místy dosahuje pouhých 30 až 40 centimetrů.

Největší vytěženou komoru nazýváme dobývkou U tří mostů podle tří dokonale dochovaných vodorovných skalních celíků. Pohled na ně je umocněn z výšky 6 m ze skalní římsy zvané Galerie - torza staré průzkumné chodby. Výškový rozsah komory je pro návštěvníky pozorovatelný asi tak 10 metrů, ale ve skutečnosti je okolo dvaceti metrů.

V hloubce 24 metrů do dobývek ústí první dědičná štola Barbora ražená v letech 1827 až 1831 a kterou dnes vstupují do podzemí návštěvníci. Na Mezipatro, které bylo vyraženo v letech 1952 až 1955 a na několika místech protíná staré dobývky, je důl hluboký zhruba 50 metrů. Až sem sestupuje návštěvnická trasa, která je vedena po nerezových žebřících s ochrannými koši a kličkuje hlavními částmi dobývek.

V několika komorách je možné pozorovat dovrchní dobývání, ale celkově je celý důl ražen sestupkově. V dole jsou zachovány staré průzkumné chodby a chodby pro přípravu těžby o délkách několika metrů a ve stěnách dobývek relikty těchto chodeb (převážně čelby).

Některá hloubení pod úrovní vyústění štoly Barbora do dobývek Kovárny jsou vyplněna vodou. Vzhledem k jejich výškovému rozložení a umístění vždy v nejtěsnější blízkosti větší dobývky lze usuzovat, že některé hloubení mohla sloužit po jejich opuštění jako žumpíky pro zachycování a čerpání vody na povrch ještě před vyražením dědičné štoly Prokop.

Dílo bylo hloubeno a raženo bez výdřevy. Pouze v horních partiích jámy Heinrich byla hráň a šikmo budované dřevěné stojky. Tyto výdřeva zde byla pravděpodobně umístěna až po sestřelení několika pilířů v posledních letech těžby. V dole byly na mnoha místech zachovány různě velké dřevěné povaly se zbytky rumpálů, jednostupé žebříky vytesané z klád a most přes dobývku. Bohužel dřevěná výstroj byla ve velmi špatném stavu a vyjma několika míst musela být při zpřístupňování odstraněna.

Trhací práce v 19. století probíhaly za pomocí střelného prachu. Vývrty průměrů 20 až 22 milimetrů a délky do 40 centimetrů byly vrtány ručně jednoduchými dlátovými vrtáky a ve stěnách dobývek je jsou jejich relikty zachovány v ohromné množství včetně několika selhávek. Hloubkové pokračování Kovárny pod Mezipatro bylo na třech místech přerušeno novodobým horizontem průzkumných prací z let 1952-1959 a ve dvou případech zasypáno. Jediné dochované původní pokračování a současné propojení Mezipatra s původní dědičnou štolou Prokop je strmou úpadní chodbou využitou při průzkumných pracích jako sypného oddílu s lezným oddílem.

Mezipatro v hloubce cca 50 metrů má klasický lichoběžníkovitý profil zhruba 3,25 metrů čtverečních a jsou zde zanechány důlní koleje, točny, vozík, zbytky vzduchotechniky a řada různého nářadí a drobné techniky. Je tu možné vidět i původní označení zásekových vzorků z doby geologického průzkumu. Na Mezipatře návštěvnická trasa končí a návrat je stejnou trasou do štoly Barbora a na povrch.

Dědičná štola Prokop byla ražena v letech 1835 až 1844, ale při průzkumných báňských pracích v letech 1952 až 1959 byla přeražena na klasický lichoběžníkový profil. Pouze na několika místech ve stropě a dovrchním komíně se zachovala stará ražba. Těžba v 19. st. pokračovala ještě několik metrů pod úroveň této dědičné štoly, ale toto hloubení bylo při báňských pracích ve 20. století zasypáno. Celková délka dosud zmapovaných prostor Kovárny vyražených v letech hlavní prosperity těžby v 19. století je přes 400 metrů a hloubka dosahuje zhruba 80 metrů.

V letech 1952 až 1959 probíhaly v závěru Obřího dolu rozsáhlé báňské práce na ověření zásob cínové a měděné rudy a bylo ověřováno i mladší wolframové zrudnění (scheelit). Celkem bylo při průzkumných pracích vyraženo přes 7 km důlních děl. Celkový vypočtený obsah wolframu byl 100 kt a dále bylo vypočteno 856_kt měděné rudy (o kovnatosti 0,41-0,43 % Cu, 0,19-0,49 % Sn a_21,4-22,46 % S. Na ložisku nebyl nikdy stanoven dobývácí prostor a ložisko bylo vyřazeno ze státní bilance zásob.

V průzkumných dílech byla ponechána veškerá technika včetně těžního zařízení a klece na slepé jámě. Pouze důlní lokomotiva byla odvezena. Jednotlivá ústí štol a komínů byla zazděna, zakryta rošty nebo zastřelena. Štola Prokop byla bohužel zastřelena v celé své části vedené ve zvětralinách, tj. v délce více než 90 metrů. V současné době se pracuje na jejím vyzmáhání.

Tento text je byl původně určený pro knihu: Zelenka J., Živor R. 2019: Hornické památky České republiky. – 659 stran. Academia. Kniha sice vyšla, ale text byl publikován pod autorstvím pana J. Zelenky, tedy ukraden.

Radko Tásler, ZO 5-02, Speleo Albeřice





 [ zpět ]  [ domů ] © webmaster  14.10.2020